Moje cesta bojovníka

Moje cesta bojovníka

Pocházím z hornické rodiny a narodil jsem se v Karviné roku 1970 a to v nemocnici Ráj, což je dobrý začátek pro můj život, začít v ráji. Vyrůstal jsem v městečku Orlová, kde bydleli všichni horníci z okolí. Můj otec byl sportovně založený a já jsem začal se sportem již od svých 5 letech a to s fotbalem a hokejem. Hokej měl tu nevýhodu, že tréninky byly vždy před školou a tak se muselo docela brzy vstávat, ale bylo to super a do školy jsme vždy šli s dobrou náladou. Takže mé mládí jsem prožil více na fotbalových a hokejových stadiónech, což znamená tréninky přes týden a o víkendu zápasy. Tento rytmus se táhl nerušeně až do mého odchodu na vojnu roku 89. I přes mojí sportovní vytíženost jsem měl málo a začal jsem v mých 17 letech s karate vybral jsem si styl Shotokan, jelikož nic jiného na blízku nebylo a stal jsem se i brancem.

Bylo mi 17

Moje bojová kariéra začíná tedy roku 87 kdy jsem poměrně rychle páskoval v jeden den hned na bílý i žlutý pásek. Zúčastnil jsem se i několika závodů, ale vždy mě více přitahovalo kumite než katy. To mi zůstalo až do vojny, kde jsem s pár kolegy již začínal vymýšlet a kombinovat box s karate a vznikal kick-box, tenkrát nebylo hodně informací o bojových sportech a o internetu a sociálních sítí jako je dnes, jsme si mohli nechat jenom zdát. Já měl vše potřebné z Polska, tam byli vždy s informacemi napřed. Cvičil jsem pravidelně a můj první trenér, vlastně pouliční rváč Vojta Kosek, mi dal tu nejlepší školu, kterou jsem mohl mít. Krom pár výjimek jsem samouk. Já osobně jsem se nikdy nepral a rvačky jsem také nevyhledával, ale kontakt mě bavil. Takže na PŠ v Prešově jsem trénoval kick-box, kdykoliv to šlo a po mém převelení do Žatce jsem začal navštěvovat i místní oddíl karate. Hlavním důvodem bylo také opustit kasárna a vyčistit si hlavu. To jsme i s kluky na průzkumné rotě vždy vypadli do terénu a snažili se Ninja kousky, které jsme viděli ve filmu, jelikož u armády nebyla žádná řízená aktivita ani program pro výcvik v sebeobraně. To jsem začínal cvičit kluky já, jelikož jsem měl k tomu nejblíž a klukům se to líbilo. Jednou v kasárnách byl poplach, jelikož jeden mazák se ožral a začal lítat po buzzer place s tím, že všechny podřeže a samozřejmě přišli za mnou a říkali, Gazd’o běž ty, však to umíš, zpacifikuj ho. Tak jsem šel, aniž bych tušil, co mu udělám. Viděl jsem ho z dálky a pomalinku jsem se přibližoval, viděl jsem, že mám v každé ruce velkou kuchyňskou kudlu a šel stále vpřed v mém směru. Jakmile jsme byli na krátkou vzdálenost mezi sebou, jsem zvedl ruce s otevřenými dlaněmi a s úsměvem jsem mu řekl; „Vyser se na to, Franto, máš to za pár do civilu, nestojí to za to“. Franta na mě koukl a sesypal se na zem. Já jsem koukl na něj, koukl jsem do dlaní a foukl do nich jako by mě pálily. Kluci z dálky jenom vyjeveně koukali a potom se mě ptali jak jsem to udělal a moje odpověď’ byla; To je tajemství. Takže zde jsem si začal uvědomovat, že vyřešit konflikt není vždy pomocí hrubé síly, ale jde to i jinak.

V civilní životě jsem se moc dlouho neohřál a na začátku roku 91 jsem vstoupil do cizinecké legie a po přijímači přímo k výsadkářům do 2REP na Korsiku. Nezapomenu na to, jak jsme vstoupili do kasáren tohoto mýtického regimentu 2REP. A jak se to dělá se všemi mladými legionáři, kteří přijedou sloužit do tohoto útvaru, tak s celou polní výbavou se provádí obchůzka celého útvaru. Začali jsme prohlídkou garáží odkud zrovna odcházela trojice legionářů, dva byli hodně vysocí kolem 196cm a ten třetí pod 170cm. Míjeli jsme se a jeden z těch vysokých řekl tomu menšímu; „Dominiku, ukaž těm mladým, jak to tady děláme“. Dominik bez otálení v uniformě a kanadách tomu velkému kopl s výskokem nad hlavou a ani baret mu nespadl. To bylo něco pro mě a řekl jsem si, že jsem tu správně. Později jsem se s tímto kaprálem Dominikem Vanderbergem potkal na stejné 4. rotě a nějakou dobu jsme se potkávali častěji. Dnes je to herecká hvězda Hollywoodu.

Dominik (uprostřed)

Takže v 2REP jsem začal trénovat americký box neboli kick-box. V 2REP jsme měli oddíl, který jsem po krátké době měl na starosti, takže jsem se ve svém volném čase mohl věnovat trénování naplno. Pravidelně jsem chodil na seskokovou zónu, tam jsem si našel tajné místečko, kam jsem pravidelně v podvečery chodil trénovat. Je pravda, že volného času nebylo tolik hlavně pro mladého legionáře, ale když jsem se dostal do speciální jednotky GCP, tak bylo vše jinak. Ale to hodně předbíhám, takže postupně. Už jako mladý legionář jsem vynikal ve sportu a hlavně v bojových sportech. Ze všech stážích ať už komando nebo na stážích na kaprála nebo i seržanta mám nějakou historku. Například při stáži na kaprála jsme měli jako povinou disciplínu test agresivity a v ringu jsme po kontinuální fyzické únavě měli ukázat, co ještě dovedeme, nešlo ani o techniku, ale více o to nevzdat se a jít stále vpřed. Dopadlo to tak, že jsem boxoval dvakrát a dvakrát jsem dal KO, potom mi říkali, že box chtěli zakázat. Na stáži seržanta to bylo stejné a jak si vzpomínám na stáži komando, jsem měl v poslední části zátěžových testů jako jediný dva instruktory, kteří mě měli zničit, to se jim bohužel nepodařilo a při doběhu do cíle mi jenom řekli, ty nejsi člověk ty jsi mimozemšťan.

Na seskokové zóně

Takže v 2REPu jsem trénoval a každoročně se organizovali při legionářských svátcích boxerské turnaje měl jsem tu možnost být několikanásobným šampiónem 2REPu a byl to krásný pocit slyšet kolegy jak povzbuzují a tlačí nás stále vpřed. Je také pravda, že spolu s mým polským kamarádem Majou, jsme byli i v 2REPu mezi prvními členy oddílu kick-boxu, jelikož ostatní v klubu moc netrénovali ani Dominik, ten trénoval většinou sám. Takže s Majou jsem se do toho pořádně obuli a trénovali, co to dalo. Jezdili jsme po stážích většinou po Korsice a to k mému kamarádovi a několikanásobnému světovému šampiónovi Toussant Andarellimu do Ajacia na jih Korsiky. Zde jsem se také zúčastnil a měl v jeden den možnost trénovat a boxovat proti Toussant a také několikanásobnému světovému šampiónovi z Kanady pod přezdívkou IceMan a tím je Jean Yves Thériault. Jsou to neskutečné zážitky pro kluka z Orlové. V 96 jsem získal 1DAN federace ISKA. Zúčastnil jsem se i Mistrovství Francie, kde jsem skončil v semifinále. Těžké na mojí malé boxerské kariéře bylo to, že když jsem byl v terénu několik dní a dělal svojí práci, musel jsem vždy ještě najít chuť’ a sílu pro trénink, který mě také bavil a vlastně mě dokázal vždy odreagovat od mého legionářského života.

U speciální jednotky jsem měl několik let na starosti výcvik a průpravu sebeobrany pro kolegy. Mohl jsem se zúčastnit prestižních stáží a to přímo v kolébce šampiónů v Paříži EIS (Ecole Interarmées des Sport) něco jako naše Dukla. Tam jsem se poprvé zúčastnil stáže Monitor Corps a Corps a chvíli na to přímo na prestižní jednoměsíční stáž Instructor Corps a Corps (Instruktor bojových sportů). Bylo to začátkem prosince 99, kde jsem zabodoval a skončil jako major stáže. Musel jsem sice 14 dní cvičit se zlomeným prstem na noze, doktor mě chtěl poslat zpátky do 2REPu, ale to nešlo, chtěl jsem jet na doraz a byla to pro mě čest být tam. Podepsaný revers to zachránil. Další mojí perličkou bylo, že techniky uzavřeného boje Close combat se modernizovali, přicházeli teleskopické obušky a celkově kurzy byli zajímavější. Proto také na naší skupinu stáže připadla demonstrace těchto nových technik. Mně řekli, ať udělám demonstraci boje s nože. Nikdo mi neřekl, jak to mám dělat jenom, že to mám udělat. To nebyl problém, začal jsem jezdit do Paříže a vlastně jsem tam trávil všechny moje víkendy, jelikož jsem poznal systém penchak silat což je indonéský styl boje, který mě uchvátil natolik, že jsem okamžitě přešel z kick-boxu k němu. Krátké pohyby, dynamické rány a efektivnost s maximálním účinkem byli prostě nepřehlédnutelné. Používali se i mačety a nože typu karambit, se kterým jsem se moc spřátelil. Takže moje demonstrace dopadla tak, že všichni generálové měli jazyk až na kanadách a řekli: „Řekněte nám, co to tam bylo za řezníka a nůž ve výcviku nechceme!“ Já dostal sprda, že jsem to přehnal, ale moje odpověď‘ byla, já jsem legionář! Vzpomínám si také na naší misi v 96, kdy jsme nedaleko Sarajeva zajištovali výcvikové středisko teroristů a po výsadku z Black Hawk jsem prováděli CQB (close quarter battle) pro laika útočný vstup do budovy, kdy jsem jako první po vstupu do místnosti měl před sebou tři nepřátele, kteří nebyli ozbrojeni a tak ani já jsem nepoužil krátkou zbraň, ale použil jsem ji k aktivní obraně bez výstřelu. Takže jednomu jsem zarazil hlaveň pistole do krku a druhého jsem donutil si lehnout na zem, třetího si vzal pod kontrolu můj kolega. Zase se mi potvrdilo pravidlo použití gradační stupnice síly a jsem toho zastáncem na 100%.

Team FISFO

Takže si mě všimli policejní instruktoři, kteří mi nabídli další stáž na Instruktora pro teleskopické obušky ASP systému (USA). Měl jsem problém, jelikož po sdělení pro mě příjemné zprávy a mnou podané hlášení můj kapitán nesouhlasil s mojí účastí. To jsem se zase postavil já a řekl jsem mu, že mě po návratu klidně může dát do basy, ale bude mi to stát za to. Takže jsem se vracel zpět jako instruktor bojového umění a i jako instruktor pro teleskopické obušky. Teleskopy v armádě ani u speciálních jednotek nebyli ještě známé a mohu říct, že jsem se podílel na rozvoji tohoto vybavení u 11 parašutistické divize speciálních jednotek osobně. Mě se to náramně hodilo, jelikož chvíli na to jsme jeli na misi do Mitrovice, kde jsem si mohl vyzkoušet účinnost této obranné pomůcky. Při prvním zásahu při manifestaci jsem zlomil agresivní útočné osobě předloktí, potom klíční kost a bylo toho víc. Vždy se nám podařilo dav agresivních lidí přibrzdit nebo úplně zastavit. Pokaždé byl kladen důraz na použití gradační stupnice síly, kterou předávám dodnes.

V Mitrovici na misi jsem měl také možnost okusit jaké to je, když máte proti sobě nepřátele a jsou také ve vlastních řadách. Bylo to vůbec poprvé, kdy se mi něco takového přihodilo a mohl jsem něco takového poznat na vlastní kůži. Je velmi těžké, spolupracovat s lidmi co nehledí na úspěch celého týmu, ale vidí pouze osobní zájmy a karierní postup. Takže pro mě to byla skvělá psychická zkušenost, která mi dala lekci na celý život.

U americké firmy ASP jsem zůstal přes 14 let, byl jsem v prestižní rodině trenérů a i lídrů trenérů po dobu 4 let, což je nejvyšší stupeň ohodnocení a technické vyspělosti ASP. Měl jsem možnost vést semináře v USA Las Vegas, Miami, v Portugalsku 2x Lisabonu, v Maďarsku Budapešti, v Polsku Szczytno, Varšava, ve Španělsku Barcelona, ve Francii Paris Satory, Fontainebleau, u nás 2x v Praze a posledním seminářem, kde jsem jako lídr semináře byl vybrán pro Hong-Kongu v kolébce bojových umění a poté jsem ukončil mé působení v ASP. Bylo to super období a dodnes mám přátelé u policejních sborů po celém světě. Vycvičilo se několik stovek možná i přes tisíce nových instruktorů, jenom u nás v ČR jsem proškolil přes 360 nových instruktorů od policie, armády, celní zprávy, vězeňské služby i bezpečnostních složek.

Zakladatel ASP systému Kevin Parsons (vpravo)

Roku 2003 jsem opustil 2REP a Korsiku a mé nové působení bylo v 1RE v městečku Aubagne, kde jsem se mohl v klidu připravovat po dobu necelých tří let na civilní život. Otevřel jsem si oddíl penchak silat styl FISFO a trénoval legionáře, security a všechny, co měli zájem o tuto kvalitní sebeobranu. Ve FISFO jsem také patřil mezi lídry tohoto systému a byl to také tento systém, který jsem po mém odchodu z cizinecké legie přivezl k nám do ČR už jako profesor FISFO 3 DAN. Mohu říct, že zkušenosti v cizinecké legii mi umožnily, vše co jsem dělal i si vyzkoušet v terénu a dal jsem vždy přednost stylům a technikám, které byli účinné a jednoduché v provedení. Takže za mého působení v legii jsem se mohl zdokonalit na mé cestě bojovníka a technické stupně vyspělosti tam získané tomu odpovídají: 1 DAN kick-box ISKA, 1DAN kick-box FFBA, 1 DAN China self defence, 3 DAN Profesor FISFO, trenér instruktor pro teleskopické obušky, instruktor Corps a Corps (boj z blízka), trenér Instruktor pro letální munici, trenér instruktor pro slzné plyny. To vše jsem si mohl splnit, jelikož jsem si vždy šel za svým cílem a poctivě odcvičené hodiny v tělocvičně a zkušenosti v terénu jsou důkazem toho, že jsem přežil v boji.

Na začátku roku 2006 jsem se vrátil do ČR a začal podnikat v oboru výcviku sebeobrany a prevence bezpečnosti. Založil jsem firmu Operational Defence Group (ODG) od roku 2011 jsme se rozšířili na International Association Operational Defence Group (IAODG). Pokračuji v předávání mých nabytích zkušenosti a provádím semináře pro bezpečnostní složky, armádu i polici. Civilní sektor také nebyl ošizen a cestoval jsem do zemí jako USA, Portugalsko, Polsko, Francii, Kongo a samozřejmě v ČR i Slovensko. Vydal jsem se svojí cestou a založil jsem systém profesní sebeobrany PRO DEFENCE IAODG, který jsem sestavil dle svých získaných zkušenosti z terénu a potřeb dnešní doby. Od roku 2012 systém má i akreditaci MŠMT s celostátní platností a jde neustále s dobou. V roce 2014 jsem se zúčastnil mezinárodního semináře pro speciální složky výcviku v Portugalsku Porto, kde jsem získal cenu nejlepšího instruktora. Dnes mám tyto certifikace a to zbrojní průkaz skupin B, D, E, zbrojní licenci skupin C, D, F, G, H, akreditaci MŠMT cvičitel sebeobrany, koncesi pro služby soukromých detektivů, koncesi pro ostrahu majetku a osob, koncesi pro provozování střelnic a výcvik ve střelbě se zbraní, koncesi pro nákup, prodej, přeprava, půjčování, uschovávání zbraní a střeliva.

Dnes IAODG Academie, kterou vytvářím s hodnotami a odkazem na legionáře. IAODG má svůj prapor a řídí se kodexem cti, který členy spojuje a vytváří silné pouto mezi nimi. Juniory také vychováváme v duchu hodnotného člověka, kde základní pravidla jsou v dodržování kodexu nelhat, nekrást, držet slovo, nebrat drogy a ctít rodinu. Vytvářím hodnotné programy pro výcvik jedinců i skupin, které nás mají připravit pro dnešní agresivní i nebezpečnou dobu. Je naivní si říkat, že nám se nikdy nic nemůže stát. Jsem toho názoru, že budu radši připraven než překvapen.

Mám toho v mém krátkém životě hodně za sebou a vím, že mám toho ještě více před sebou. Důležité je vždy zůstat oběma nohama na zemi, být pokorný a dělat svoji práci nebo-li koníček vždy na 100%, jinak to nemá smysl. Lidé přicházejí a odcházejí je to jako v rodině, když vychováváme děti tak víme, že také jednou odejdou, jelikož se budou chtít osamostatnit a budou si myslet, že jsou nejlepší. Věřím ale, že nikdy na rodiče nezapomenou. Být hrdým členem týmu IAODG, je jako nosit hrdě rodinné jméno. Člověk potřebuje mít pro budoucnost nějaký pevný bod. Je důležité také to, co pro něj tímto pevným bodem je. Čemu můžeme věřit, o co máme usilovat? Pouze vědomí pevného bodu v budoucnosti pomáhá. Hodnota toho, co v budoucnosti přijde a k čemu přítomnost směřuje, nám dává sílu překonat i nepříjemnosti, které přítomnost přináší.

Stan Gazdik

2018-01-06T00:19:43+00:00By |Categories: IAODG PRO DEFENCE|0 Comments

About the Author:

Leave A Comment

Zadej kód * Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

Může Vás zajímat

Nejnovější příspěvky